Vyprávění jedné hodné babičky.

Včera jsme slavili výročí svatby. Hodně jsme vzpomínali... Hodně jsme děkovali. S manželem jsme se seznámili v kapele, kde on hrál na harmoniku, já jsem zpívala a hrála na kytaru. Byl mou první láskou. Prožili jsme spolu jedno krásné léto, po kterém přišlo bolestné dvouleté odloučení. Aby nebylo dost smutku, odvedli ho na vojnu až na Slovensko do Trenčína. A moji přísní rodiče mně za ním nepustili ani na přísahu. Psali jsme si dopisy plné lásky, plánů a těšení na společný život. Jediné mně trápilo. Do kostela před vojnou chodil prý jen kvůli mně a když jsem chtěla mluvit o víře, trochu to zahrával do autu. Modlila jsem se za něj. V té době se u nás ve vsi začalo pár lidí scházet ke společné modlitbě a pozvali mně mezi sebe. Psala jsem svému vojáčkovi nadšeně o tom, jak krásné je společně se modlit s partou lidí u stolu, psala mu texty písniček, které jsme při té modlitbě zpívali... Asi moc nechápal, ale psal, že je rád, že mám kam chodit. Jednou se vracel z opušťáku a autobusem, kterým odjížděl, jel i kamarád Honza, který naše společenství vedl. Při čekání na autobus jsem oba seznámila a tak dvouhodinovou cestu do Prahy strávili spolu. První dopis, který jsem po jeho opušťáku dostala, nezačínal jako obvykle "lásko, stýská se mi," ale "ten kluk se kterým jsem jel do Prahy je fakt skvělej! Celou cestu jsme si povídali, moc přemýšlím o tom, co mi říkal"... Po návratu z vojny jsme do toho společenství začali chodit spolu. Odmaturovala jsem a byla svatba. Kamarád Honza a jeho žena Věra byli našimi svatebními svědky.

Po cestách, kudy jsme chodili na procházky a dávali si první pusy, chodíme teď s vnoučaty.
Na jaře jim děda dělá píšťalky, na podzim s námi trhají šípky a hledají houby. Z kopce nad
naším domem se krásně sáňkuje...

Zdaleka ne všechno, co jsme v našem společném životě prožili, bylo krásné. V sobotu u nás
byla svatba, na které jsme s manželem byli. V promluvě pan farář připomínal novomanželům
důležitost věty na konci svatebního slibu: "k tomu ať mi napomáhá Bůh". Mohu dosvědčit a
povzbudit - ano Bůh pomáhá.

Pomáhá přežít bez hlubokých bolavých ran dny, kdy se nedaří, kdy přijdou neshody, těžkosti,
smutky, bolest, slzy. Dny které končívají na kolenou s prosbou "prosím Pane, pomoz nám..."
Taky ale pomáhá prožít plně dny lásky, naplnění, radosti, dětského smíchu, společného
muzicírování, výletování, péče o domácnost, dům, přátelství s kamarády... Dny, které končí
vděčnou společnou modlitbou.

Možná proto, že jsme obojí prožívali a prožíváme s Tím, který pomáhá, včera při vzpomínání
se nám vlastně jasně vybavovaly především tyto hezké. A ty druhé nebylo potřeba
připomínat...

Zveřejněno se svolením autorky