Rodiče mě od malička vychovávali ve víře. Společná modlitba před jídlem a před spaním, každou neděli do kostela, byla jsem u prvního svaatého přijímání a párkrát i ministrovala. Ale všechno to byly naučené úkony, které jsem dělala prostě proto, že se to má. Pak jsem v patnácti udělala velkou chybu (nechci specifikovat) a ublížila dost lidem. Nedokázala jsem sama sobě odpustit, topila jsem se v depresích, výčitkách, do toho se přidaly špatné zkušenosti ze základky, kde jsem byla šikanované dítě. Nevěděla jsem jak dál. Připadala jsem si méněcenná, nechápala jsem jak mi Bůh mohl odpustit když já sama si odpustit neumím. A pak přišel gympl a potkala jsem úžasného človíčka, kterému ráda říkám, že je můj anděl. Tahle slečna se vždycky usmívala od ucha k uchu, vždycky byla pozitivní, měla pro každého dobré slovo a měla tu úžasnou vlastnost, že pomohla úplně kdykoliv. Ve dvě ráno jsem seděla na posteli a brečela, nevěděla jsem jak dál. Zvedla jsem telefon, zavolala jí, probrala to s ní a hned bylo líp. Moc jsem si přála být jako ona. A potom jsem někde četla, že komunita Emmanuel pořádá v Nitře setkání On je živý. Oslovilo mě to a poté co andílek přemluvil mě, jsem přemluvila i spolužačku a vyrazily jsme na Slovensko. První den to bylo obtížné. Byla sice mše, koncert a nějaká přednáška, ale já jsem vůbec netušila, co se kolem mě děje, co ti lidi dělají, proč jsou tak veselí, zvedají ruce... Druhý den jsem se večer rozhodla, že si promluvím s knězem. Byla jsem už úplně zoufalá, tak jsem sesbírala zbytky odvahy a vyrazila za ním. Byl to druhý člověk (hned po zpovědníkovi), kterému jsem kdy řekla, co se stalo. Neodsoudil mě, naopak mi řekl, že je to moje velká síla. Copak Ježíše neoslavily právě jeho rány? Na tom, co se stalo a že to Bůh odpustil, jde dokázat, jak je veliký a milosrdný. Prý mám své chyby vidět jako důkazy Boží slávy. A v tu chvíli se to ve mně zázrakem zlomilo... Najednou jsem si nic nevyčítala, bylo odpuštěno. Ano, svým způsobem toho lituji, na druhou stranu, kde bych teď byla, kdyby se to nestalo? Při večerních chválách jsem brečela a zvedala ruce spolu s ostatními. 

Po návratu z tohoto víkendu se ve mně udála velká změna. Zapsala jsem se na biřmování, začala jsem cítit vztah s Bohem a byla více otevřená ostatním lidem. Po roce mi někdo řekl, že jsem sluníčko, pořád veselá a ochotná. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se se mnou děje, protože jako bych to najednou nebyla já a přitom jsem se cítila sama sebou mnohem víc než kdy dřív. A od té doby se ve víře v menších či větších krocích stále posouvám. Vstoupila jsem do Společenství Čistých Srdcí, našla si stálého zpovědníka, pracuji na osobní modlitbě (která mi pořád nejde), zažila jsem několik velkých zlomů, kde se najednou ve mně něco ozvalo a já jsem cítila lásku, pochopení, porozumění k těm velkým pravdám, co jsem měla naučené jako klišé. A teď už vím, že sice nejsem dokonalá, ale Bůh JE a MILUJE mě. Vděčím mu za všechno. Věřím, že se s ním jednou setkám a moc se na to těším.