Přečetla jsem nedávno knížku "Heřmánkové údolí" od Hany Marie Körnerové. A před tím "Vyhnání Gerty Schnirch" od Kateřiny Tučkové. Hrdinky těchto knížek jsou tím, co prožily tak trochu podobné jedné ženě, kterou jsem poznala osobně.

O jejím osudu vím z vyprávění paní, u které jsem bydlela koncem 70. let během svého studia v Trutnově. Často odpoledne, když jsem přicházela ze školy, seděla u ní na kávě asi padesátiletá sousedka. S mojí bytnou mluvily německy, protože obě byly neodsunuté Němky. Po kávě chodívaly na prohlídku zahrady nebo do parku na procházku.

Vlastně vždycky, když začnou kvést šeříky, v televizi dávají více pořadů o válce a u pomníků padlých se objeví čerstvé květiny, vzpomenu si na ten příběh.

Osmnáctiletá dívka, kterou znásilnil Sovětský voják při osvobození Trutnova v květnu 1945. A dítě-syn, který byl při té hrůze počat. Tu paní si i se synem později vzal muž, který pracoval jako horník v nedalekých Svatoňovicích. Po těžkém pracovním úrazu zůstal invalidní... Byl mrzutý, zlý a svoji zlobu si vybíjel na ní i vyženěném synovi. Vybíjel skutečně agresívně – nejen slovními výpady a urážkami. Nosila vlasy sčesané tak, aby nebyla vidět jizva, kterou po jednom jeho útoku měla na spánku vedle oka.

V době, kdy jsem ji poznala, byla čerstvě vdovou. Paní bytná mi říkala, že je to poprvé, kdy vidí někoho tiše se radovat z odchodu svého životního partnera....

Přemýšlím o tom, jestli je vůbec možné, že se někdy zahojí rány, které způsobuje válka, násilí....? A kolik žen dnes a denně prožívá osudy Aničky z Heřmánkového údolí, Gerty z Vyhnání a paní Hermíny z Trutnova...?

:-) Tímto chci všem, kdo právě nemají co číst doporučit shora uvedené knížky. Fakt stojí za to přečíst si je.