Okolo Vánoc, i mimo jejich ryze duchovní rozměr, hodně vzpomínám.  Naše rané dětské zážitky zůstávají někdy skryté a zaváté pod závějemi zážitků let dalších, některým přestáváme propůjčovat význam, přesto zůstávají hlubinou, která nás nějakým způsobem formovala a tak je občas dobré rozhrnout je a nechat se vlastní minulostí vtáhnout a třeba i inspirovat. 

   U mě jsou to především právě vzpomínky vánoční, které si vybavuji  moc ráda. Zdaleka to však nezpůsobovaly jenom dárky, třebaže bych lhala tvrdíc, že mě žádný nikdy nepotěšil. Ale dominovala všemu ona  zvláštní,  s ničím nezaměnitelná sváteční atmosféra sdíleného tajemství, slavnostnost a důstojnost chvíle,  radost z toho, že jsme všichni, celá rodina pospolu a smíme se všichni společně i jednotlivě na Vánočním tajemství podílet vlastním přispěním a nasazením jak  vnitřně, tak i prostřednictvím symbolů - dárků. 

  Vše začínalo v noci na Štědrý den.  V  dobách, kdy zimy byly ještě zimami a závěje bývávaly dvakrát tak vysoké, než já sama, tma nerušená světelným smogem byla temnější, ticho tišší, a noci hlubší, jsem ležela ve zhasnutém pokoji. Jen zpode dveří se ještě  linul proužek světla z kuchyně, která jak bývalo zvykem, byla hlavním dějištěm všeho.  Tato noc bývala jiná. Neozývalo se tichounké šeptání rodičů jako jiné dny, kdy si po mém uložení k spánku ještě povídali. Ozývaly se úplně jiné zvuky. Podivné šustění, u nějž jsem měla jistotu, že to jsou křídla andělů, kteří té noci přilétali právě do naší kuchyně, zvláštní cinkání a zvonění, jehož význam objevilo vždy až ráno Štědrého dne. Andělé totiž v kuchyni tu noc pracovali. Přinesli stromeček a ten pomaličku zdobili barevnými lesklými ozdobami, nejspíš z ledu a skla, které poté barvili barvami vzatými z duhy. Trvalo jim to asi  dlouho, nejspíš celou noc, protože vzpomínám, že navzdory tajemnosti a  napínavosti prožívaného příběhu, jsem vždycky nakonec při tom všem cinkotu a šustění usnula.... abych se ráno nedočkavě vzbudila a vyběhla z postele do ledové kuchyně, v níž však už maminka zatápěla a chystala se vařit čaj. A stál tam ozdobený stromek. To bylo radosti! 

   A pak už přišla na řadu  houpačka "kohouty". Snad celý den, kdy se tatínek i maminka tajemně uculovali a i jinak zamračený dědeček měl jiskru v očích, jsem v rytmu houpání zpívala a zpívala, jednu koledu za druhou téměř až do ochraptění, všechny sloky, a potom jen s občasným klopýtnutím v paměti, i celou Rybovku. Nesměla samozřejmě chybět ani "Maoz cur" , tedy channuková píseň. Na Vánoce jsme totiž nejen kvůli  vzpomínce na tatínkovu přízeň, která za války zahynula v  Osvietmi, ale i pro kontinuitu celé biblické zvěsti, s níž mě tatínek od kolébky seznamoval vyprávěním i předčítáním, slavili vlastně křesťanské Vánoce i  židovskou channuku dohromady. Společně. A se vším všudy. Vedle stromku stával veliký vyřezávaný betlém, vedle něj po celý Štědrý večer potom rozsvícená menora, osmiramenná channukije.  A myslím si, že mezi plamínky jejích osmi svíček dědeček mlčky hledával i vzpomínky na babičku, kterou jsem kvůli hloupé válce a hloupým norimberským zákonům ani nesměla nikdy poznat. Snad také proto jsou pro mě i přes radostné a krásné vzpomínky a přes radostnou vánoční zvěst samu, Vánoce od počátku spojeny občas i s jistým mihotavým stínem, s podivně zkrouceným otazníkem bez odpovědi, s neznámou palčivou bolestí, která je nějakým způsobem ukryta nemilosrdnou dějinnou pamětí na dně snad každé židovské duše, a kterou dokáže léčit pouze jiný žid, který vstupuje právě teď do dějin, aby mi ji pomáhal překonávat. A snad právě i proto zpívám všemu tomu navzdory každoročně : "Nám, nám, narodil se!"

   A jak se tak začínalo stmívat, rozsvítil se věnec zavěšený u stropu, stromek a výjimečně všechna světla, která kde jen byla. Na Štědrý večer, vzpomínám, kuchyně úplně překypovala světlem a teplem. Není vyloučeno, že zdrojem nebyly jen žárovky  a svíčky, ani rozpálená kamna. Byo to zvláštní světlo a teplo, které prostupovalo celou mou bytost, snoubilo se vnější s vnitřním. Možná, že to světlo ani nemělo jen povahu fyzikální. Usedli jsme ke  stolu, tatínek nejprve slavnostně  přečetl pasáž z Lukášova evangelia " I vyšel rozkaz za císaře Augusta aby byl sečten všecken svět...". Pozorně jsem naslouchala. Potom maminka zahájila modlitby, Otčenáš, Zdrávas a pak jsme si všichni popřáli požehnané Vánoce. Tatínek vytáhl starý magnetofon, usedli jsme ke  stolu. V tu chvíli se ozvaly první tóny Rybovky, první zvolání "Hej mistře" a mě zaplavilo neskutečné tajemné štěstí.  Po celou dobu večeře jsme mlčeli, naslouchali hudbě a myslím, že mohu mluvit i za ostatní když řeknu, že jsme všichni cítili tajemnou Boží přítomnost okolo i uvnitř nás, v úsměvech, které jsme si vyměňovali v radosti, že jsme  spolu, v radosti, že jsme a že nás má všechny Bůh v moci a rád. Jedli jsme pomalu, abychom onu chvíli co nejdéle prodloužili, po rybí polévce přišel samozřejmě smažený kapr porcovaný na "podkovy" a bramborový salát.  Dojedli jsme. A ještě se chvíli na sebe dívali. Maminka usedla ke klavíru a já se připojila zpěvem Narodil se Kristus Pán...

   A potom si naši uvařili kávu. Já jsem po očku pokukovala, jestli zpod ubrusu pd stromečkem něco třeba  nevykukuje a  rodiče pokukovali zase po mně. Všichni jsme se usmívali a každý z nás se nějak ostýchal "začít". Nikdy jsem si netroufala se tam vrhnout, přestože mě zvědavost trochu popoháněla. Když se dlouho "nic nedělo",  maminka mě vyzvala, jestli se nechci podívat pod stromeček,  jestli tam Ježíšek něco neschoval. Schoval. Byly tam nadepsané balíčky. Pro maminku, pro tatínka, pro dědečka ... a pak ty s mým jménem nadepsaným hebrejsky. Tatínek mi to vysvětloval, Ježíšek se narodil v židovské rodině jako žid, a tedy je pochopitelné, že i hebrejsky psal. Však jsem díky tatínkovi přinejmenším první písmenka latinky vstřebávala hned s těmi hebrejskými, takže své jméno jsem už v předškolním věku poznávala bezpečně. A začaly se robalovat dárky. Většinou se jednalo o knížky, sem tam nějaký kus oblečení,  a někdy i nějaká hračka. Já si však nejraději hrála a vyráběla z dřívek v kůlně, takže největší radosti byly asi z knížek. Ne, největší radost byla z tajemství, jak že to ten Ježíšek všechno odhadl, a jakým způsobem se to mohlo během večeře všechno pod ubrusem ocitnout.  

   Ale pak jsme se už začínali chystat na vyvrcholení celého večera. Na půlnoční do kostela. V dětství jsem kostel pociťovala jako nejskutečnější domov.  Byl to přeci "dům Boží". Ten život okolo, kamarádi, školka, hry, to vše bylo fajn, ale jenom "jako". Skutečnost byl pro mě  Bůh a jeho domov-kostel, kam jsme "chodili na návštěvu". Těšila jsem se tam téměř vždy.  A to navzdory tomu, že jsem se ještě nedokázala soustředit na vše, co se tam říkalo, navíc tehdy neexistovalo nic jako dětské mše, dokonce ještě u nás doznívaly poslední projevy předkoncilní liturgie. Kněz sloužil mši zády k lidu, mše byla až na kázání latinsky. O to tajemněji na mě vše působilo a během proměňování jsem cítila nevýslovnost , tajemství a zvláštní chvění, které společně s proměněňováním chleba a vína v Tělo a Krev, proměňovalo i moje dětské srdíčko. Tatínek mě někdy varoval, že když budu zlobit, nebudu smět do kostela. Byl by to pro mě opradový trest. Takhle jsem tam směla spíše naopak "za odměnu". Vzpomínám, že po jedné půlnoční se mě maminka ptala, jestli jsem moc nepromrzla, jestli mi tam nebyla zima. Prý jsem jí odpověděla, že mi zima sice trochu byla, ale hřálo mě to teplo uvnitř. 

   Tak asi takové jsou moje vzpomínky na první Vánoce mých prvních let. Dělí mě od nich půl století, a přeci ve mně zůstávají v celé své plnosti. I později na mě Vánoce působily zvláštně obřadně, především zásuhou tatínka, který dokázal vytvořit nějakým tajemným způsobem  slavnostní a krásnou atmosféru. Snad také stojí za zmínku, jakým způsobem a kdo pro mě jak a kdy "nosil dárky". Samozřejmě, že první léta onen dětský Ježíšek, jako většině dětí. Když jsem byla starší, a přemýšlela trochu jinak, navíc mi začalo být podezřelé, že Ježíšek, který nadepisoval dárky měl tak podobné písmo tomu tatínkovu, došlo mi, že to bude asi trochu složitější. Nikdy jsem se však neodvážila uvádět rodiče do rozpaků jakýmkoli dotazem na původ dárků, a raději uvažovala o celém tajemství samostatně. Brzy mi došlo, že jelikož Ježíšek  je všechno to dobré v nás, a tím, kdo nás vybíz k lásce, a k tomu patří i to, dělat druhým radost, vlastně dárky opravdu nosí. Je to Ježíš, který v nás probouzí touhu třeba se i vzdávat něčeho, co je pro nás důležité, abychom se především vzájemně těšili či si jinak pomáhali v tom nekonečném řetězci  generací, jimž Ježíš proměnil srdce. A bylo po problému. Vždyť to tak také je, nebo ne? Takže  dodnes, když  o Vánocích rozbaluji dárek, vím, že je  skutečně od Ježíška. Je trochu jiný, než ten z dětských představ, ale je to stále on. A to je hlavní. 

   Dnes Vánoce slavíme s manželem, sami. Slavíme je trochu jinak, ale neméně  krásně, třebaže byly během těch mnoha a mnoha let našeho společného života někdy bolestně narušovány třeba i docela tragickými událostmi. Ať již to byl před třiceti lety můj vážný předvánoční úraz s doživotními následky, anebo zrovna předloni  pár dní před Štědrým dnem smrt manželova otce. To se už tak v životě stává, že se tragédie nevyhýbají ani slavnostním obdobím. Na druhou stranu i tyto předvánoční tragédie minulých let k životu patří, a ačkoli se mohou i tyto vzpomínky o Vánocích vracet, a v celkové vypjatější atmosféře těchto chvil doléhat a mísit tak radost se smutkem, nebo s bolestí, jsou to právě Vánoce, které dávají příležitost nasměrovat všechny minulé události do toho jediného perspektivního úběžníku, kterým je sám Kristus.

Deo Gratias!